Přezdívku podle dobrodružných filmů si nevysloužil jen proto, že taky nosí rád klobouk. Martin Pávek se Indiana Jonesovi podobá i tím, že se často vydává do míst, kam se jen tak nedostanete. V kontaktu s amazonskými indiány zjišťuje úžasné věci.

​

„Zajímají mě jejich zvyky, pátrám ale i po ztracených civilizacích. Mě vždycky ohromně zajímala archeologie. Jen mi přišlo, že mezi tím, co je nám předkládáno, něco chybí,“ tvrdí 36letý Plzeňák. „Podle tzv. spirituální archeologie kdysi dávno existovaly vyspělé civilizace, které se už před Inky dopracovaly k pokročilým znalostem techniky, medicíny a staveb. Dodnes je neumíme napodobit. Dostávat se k tomuhle prastarému vědění mě baví.“

Naše povídání se díky tomu v jednu chvíli stočí někam jinam, než jsem původně čekal. A vůbec to nebude na škodu.

Co máte s Indiana Jonesem společného?

Honím se za podobnými věcmi. Za starým věděním, za dobrodružstvím. Prozkoumávám ruiny, mluvím s šamany, dostávají se mi do rukou artefakty. Mezi amazonskými indiány strávím klidně i půl roku. Jen to pro mě na rozdíl od Jonese není cesta biče, ale trpělivosti, pokory. Nejde o to někam přijet, všechno zpráskat, sebrat historické předměty a ujet s nimi na Západ. Spíš se snažím pomoci indiánům zachránit jejich kulturu.

S jakými indiány se potkáváte?

Snažím se najít ty nejpůvodnější. Mimo to i ty, kteří sice už civilizovaní částečně jsou, ale pořád mají nějaké tradice a vědění. Nejdivočejší kmeny bývají u nesjízdných, malých toků, v izolovaných oblastech. Mluvím sice španělsky, indiáni ale často ne. Je potřeba mít správné kontakty jednak proto, abyste se domluvil, ale taky proto, aby vás do vesnic vůbec pustili. Pobývám hlavně u kmenů Awajun a Wampis. Tedy u horké krve. U bývalých lovců lebek.

Jací jsou?

Stateční, zároveň mírumilovní. Přijdete k nim a okamžitě vás pohostí. Onehdá jsem takhle seděl s jejich staroušky a překládající kamarád mi říká: „Podívej, ten naproti je starý bojovník, který zabil 180 lidí.“ Takové krásné, srdečné oči měl.

Jak to vypadá, když poprvé vstoupíte do jejich vesnice?

Předně - některé ty kmeny třeba už civilizaci znají, jen nikdy neviděly bílého člověka. Pro ně je exotické, že jsem velký a chlupatý, že mám žluté vlasy. Takže když někam vlezu, první reakcí je, že utečou všechny děti. Vlastně je to logické - o bílých se totiž mezi indiány traduje, že jejich potomky chceme sníst.

Prosím?

Indiáni si myslí, že jejich tuk je pro nás delikatesa. Musel jsem jim to hodně vymlouvat. Smál jsem se: „Kluci, to my se bojíme vás, že nás sežerete.“ Sami o sobě dobře vědí, že bývali kanibaly.

Končí takové nedorozumění vždy smíchem?

V jedné vesnici mě kvůli téhle legendě chtěli zabít. Mířil jsem tehdy za šamanem na svůj první obřad, někde poblíž se zrovna Ekvádorci pokusili indiánům unést dítě. No, a do toho jsem přijel já. Nakráčel jsem do středu vesnice, přímo za náčelníkem. Načež přišli neohrožení mladíci, kteří se chtěli ukázat, že dokáží vesnici ochránit. Tím, že mě zastřelí. Měli vypito, mohlo se stát cokoliv.

Jak jste z toho vyváznul?

Nakonec snadno. Nevšímal jsem si jich, prostě jsem normálně šel na ten obřad.

Ten obřad mě zajímá, k němu ale až za chvilku. Nejdřív pokračujme v tom, jaké to je vstoupit poprvé do vesnice. Takže děti utíkají a…

…chlapi jsou obyčejně v pohodě. Důležité je, abyste při kontaktu s nimi otevřeli svou mysl. Jistěže jsou stateční. Ale i nesmírně srdeční. Zvědaví. Jakmile vás vezme muž, tak je to dobré. V téhle fázi se do vás pustí ženské. Jejich první otázka zní: „Jak často u vás v Evropě souložíte?“ Druhá: „Jak dlouhé tam míváte přirození?“ Na obojí odpovím nějakým průměrným číslem, abych naší rasu úplně neshodil.

Můžete jako bílý těžit z jejich přízně?

Jsem zásadně proti. Může mít svého milence a vy budete mít druhý den oštěp v hlavě. Naše kultury navíc nejsou moc slučitelné. Svou dceru mi nabízeli otcové ve všech kmenech. Prý: „Vezmi ji sebou do Evropy, ať se má líp.“ Jenže ona by se tady určitě líp neměla. Je zvyklá na něco jiného. Představte si, že dřív, když tam muž stál o ženu, tak zpíval posvátné písně ikara. Aby si jí „přivolal“. Setkal jsem se s mistrem magických zpěvů, bylo mu přes devadesát. Ten to uměl. Říkal: „Jestli chceš nějakou holku, tak mi přines její fotku, já vyrazím zpívat do džungle. A za pár dnů jí tady máš.“ Všichni tvrdí, že to funguje.

Zmínil jste mistra, tedy maestra. Tak se v jižní Americe říká šamanům?

Ano. Nejlepší je maestro vegetalista - ten, který dělá s rostlinami. Maestrem může být ale i mistr na ikari, na léčení, na stavění domků. Ne vždycky je vedoucím mužem vesnice. Při obřadu je však naprosto klíčovou figurou, všechno řídí.

I při tom vašem?

Jistě. Svůj první obřad jsem podstoupil před šesti lety. Byla to ceremonie, při které máte bezprostřední kontakt se svým nitrem: Šamanský obřad s liánou ayahuasca, kterou indiáni na severu pijí i před bojem.

Jak to probíhalo?

Několik dnů držíte dietu, šaman taky. Nechá vás do večera čekat, mezitím hovoří s džunglí, zda jste pro obřad vhodný. Hledá správnou liánu, vaří jí. V noci vám dá napít velice silného odvaru, ve kterém jsou vedle liány ještě další byliny. Sám pije též. Dostane se do transu, vy taky. Než se dostanete do správného stavu, trvá to i dvě hodiny. Najednou to pocítíte. Jízda! Dostáváte se do kontaktu s Matkou džunglí. A s předky.

Je to nepříjemné?

To musí bejt! Jste u bojovníků!

Jak byste to popsal?

Obrátí vám to pr..l přes hlavu. Jsme vnitřně celí zasvinění, proto dochází k velké očistě těla. První reakcí je zvracení. Někdo brečí, někomu to jde ven póry, jinému spodem. Nejde ale jen o fyzickou stránku. Ony totiž odcházejí i vaše bloky a traumata - z dětství, ze vztahů. Vaše vnitřní podstata se uvolní do prostoru, kde ji začnete vnímat. Viděl jsem neonového hada, jaguára, všechny moje buňky v těle se proměnily v mravenečky. Cítíte, jak živé vaše tělo je. Vrátíte se ke kořenům své duše, své osobnosti. Skrze džungli.

Bylo těžké si obřad vyprosit?

U indiánů platí, že když už se vám jednou taková možnost naskytne, potom to okamžitě musíte vzít. Druhá možnost nebude. Taky jsem jim jednou řekl, že do něčeho půjdu až zítra. Jenže zítra pršelo a pozítří na to indiáni zapomněli. Žijí přítomností. Tam jste v proudu života a musíte brát, co vám přijde do cesty.

V čem jsou ještě jiní?

Třeba v jídelníčku. Ovoce tam jí jen ženy, muži vůbec, sladké bylo dřív bojovníkům úplně zakázáno. Nejchutnější maso je majas, něco jako kapybara. Loví laně, tapíry, měl jsem žáby i krokodýla. Přistál mi na talíři s kusem rýže, vypadal jak peněženka. A když někdo přinese červy? To je teprve svátek. Volá se na celou vesnici: „Suri, suri!“

Jídlem rozdíly asi nekončí.

Rozhodně ne. Dřív to byli lebci lebek - nepříteli usekli hlavu, sundali z ní kůži, vysušili ji, zmenšovali, zašili oči. Proto jsou pořád tak tvrdí. Můžeme se od nich odvaze učit. Jednou jsem s nimi vyrazil na lov do džungle. Tři dny jsme jeli kanoí, den pochodovali horami. V noci pečeme nějaké papoušky a tak se ptám: „Kluci, nevoní to maso na ohni třeba i jaguárům?“ Oni, že asi jo. A o půlnoci to přišlo: Rukama naznačovali, že jaguár je někde blízko. Co myslíte, že je napadlo? Vydávat na něj zvuk samice! S tímhle se zbavíte veškerých představ o strachu, smrti. Fakt mají odvážného ducha. A přitom křehkou mysl.

Křehkou?

Za dva měsíce, které jsem strávil v jedné vesnici, se z nešťastné lásky postupně otrávily tři holky. Možná, že právě tohle indiáni přebrali z naší civilizace. Že se to u nich dřív řešilo zpěvy.

Ničí civilizace indiány ve velkém?

Postupuje to strašně rychle. Byl jsem třeba u kmene Amauaca, ten je úplně zdecimovaný. Dokonce dřevařům pomáhají s kácením pralesa.

Namítnu: Každá vaše návštěva indiány taky posouvá ke zcivilizování.

Svým způsobem ano. Já ale striktně nepředávám nic z naší civilizace. Přivezu sebou mačety, jídlo, pomůžu s nějakou stavbou. Ale nevybalím mobil, plasty, coca-colu. Říkám jim: „Chci vidět vaše zvyky, tradice, korále.“ Když nepřijdu já, tak za mnou dorazí Peruánci. A ti se s tím párat nebudou. Postaví školu, kde indiány všechno tradiční odnaučí. Pak dorazí prodejci s krámky plnými čínského šmejdu. Postaví se diskotéky, s nimi dorazí alkohol. Hotovo. Peruánec řekne: „Váš život je primitivní. Začněte konečně žít jako lidi.“ Já naopak tvrdím, že jakmile už jednou přijde civilizace, a indiáni uvidí, že bílí si fotí všechny ty ceremonie a lovy, tak to budou udržovat. Tradice nezmizí, což bude velký úspěch. Víte, já si indiány neidealizuju. Ale podle mého jsou napojení na podstatu, na kořen.

Jak to myslíte?

My jsme staří Kelti. Naše kořeny byly bohužel rozšlapané na prach; přišlo křesťanství, začalo se na nás něco uměle roubovat. Všimněte si, kam teď jezdíme: Do Indie, Tibetu. Zajímáme se o jógu, meditaci. Chybí nám ale to, co se nachází v jižní Americe, tedy odvaha, síla. Přitom abychom západní kulturu udrželi, odvahu a sílu potřebujeme. Máme sice poznání z Východu, ale když na nás někdo naběhne, vzdáme se i vlastního života. Všimněte si, kolik lidí zajímá šamanismus, indiáni. Proč? Protože je tam něco, co je nám vlastní. Dřív to tady bylo, jen se to ztratilo. I proto tam jezdím. Abych našel, kdo jsme. Nemůžeme to vědět, pokud nevíme, kým jsme byli dřív, kam jdeme.

A kdo jsme?

Řeknu vám tajemství: V jižní Americe se našly důkazy, že svět byl už v prehistorii globální. U některých tamních kmenů jsou třeba odedávna známé kříže. Představte si, jakým šokem to muselo být pro první křesťanské misionáře.

O tom jsem neslyšel.

Je toho mnohem víc. Evropani i Číňani sem připluli dlouho před Kolumbem. Na pobřeží Peru se našly sošky Číňanů, jsou i v bolivijské kultuře Tiahuanaco. Mám nafoceno přes padesát tisíc keramických nádob s hlavami, starých dva tisíce let, objevili je v Peru - prokazatelně se jedná o polynéskou kulturu, jsou tam i Afričané s velkými pysky. Stačí vám to jako důkaz?

Upřímně? Nevím.

V Peru se od severu k jihu našly bílé mumie. Tady bylo zkrátka něco, co se zcela vymyká našemu pojetí historie. A co další nalezené mumie, ty s odlišnou DNA, než jaká patří druhu homo sapiens? Taky je v Peru mají. S odlišným počtem lebečních kostí, třikrát větší mozkovnou. Se třemi prsty o délce padesát centimetrů, o pěti článcích. Je to tam, jenom se o tom nemluví.

Vy jste to viděl?
Tříprstou mumii ne, ale ty lebky jsem v ruce měl. Mluvil jsem s lidmi, kteří je zkoumali.

Proč se o nich tedy už neučí v dějepisu?

Nehodí se to. Tohle všechno se naházelo do jednoho pytle, že je to sice záhadné, ale nějak levně to vysvětlíme. Když však bádáme svědomitě, tak docházíme ke zjištění, že levná vysvětlení nemohou být pravdivá.

Jakým vysvětlením věříte?

Byla tu kdysi dávno velmi vyspělá civilizace, která se nějak zničila. Lidi pak skutečně okusili barbarský věk, jeskyně. Dnes se mylně domníváme, že tohle byl začátek. Ony ale existují důkazy, že něco bylo i před tím. Záhadné megalitické stavby se nacházejí po celém světě. My máme dráty, plasty, wi-fi, oni na to šli jinak, využívali energii Země - kámen, vodu, zvuk. Vždyť v Andách jsou stále zvláštní energetická centra, wakas. Všude možně nalézáte i divné postavičky připomínající kosmonauty ve skafandrech. Jistě to znáte od Dänikena - modely vypadající jako létající talíře.

Věříte jako on, že jde o důkaz dávného kontaktu s UFO?

Zda věřím? V jižní Americe se nacházejí stavby, které bychom dnes nedokázali postavit. Z obřích kvádrů, které prostě musely být stěhovány pomocí levitace. Znamená to, že naši předci byli tak vyspělí, nebo že přiletěli z kosmu? To je nakonec jedno. Z pohledu spirituální archeologie je důležité, k čemu je mi to dnes. Jak nasát staré vědění. To hledám ve fragmentech šamanismu, v ruinách.

Nezlobte se, pořád jsem skeptik.

Nezlobím se. Jen si ale představte, co je na severu Peru. Nachází se tam ztracené město se čtyřiadvaceti královskými pyramidami na jednom místě. Největší z nich je udělaná z milionů hliněných cihel. Má třikrát větší objem než Cheopsova pyramida. Celkově je takových staveb na tisícikilometrovém pobřeží dvě stě padesát. Kolik lidí by to muselo stavět? A jak dlouho? Na území jižní Ameriky je přitom z prehistorických ruin údajně objeveno jen zhruba dvacet procent. Pořád tam někde stojí spousta skrytých staveb, některé z nich dodnes stráží indiáni. V budoucnu ještě bude objeveno mnoho zajímavého. Hlavně to nesmí přijít do špatných rukou.

Martin Pávek

Narozen: 16. října 1981.

Cestovatel po Peru a Amazonii, pro zájemce organizuje výpravy.

Studuje etnika a zaniklé kultury, podílí se na projektu indiánského dětského domova.

Záliby: starší auta a motorky, střílení z luku, focení

Nejpočetnější kmeny v peruánské Amazonii

Ashaninka

Je jich až 80 tisíc. Přežívají nejen díky početnosti, ale také pro svou soudržnost. Bývají velmi přátelští a otevření. Jsou rozšířeni od vysokohorské džungle úpatí And až do nížinné džungle centrální Amazonie. Jako jedni z mála stále vyrábějí umělecké výrobky a tradiční oděv Kushma, částečně používají luky a šípy.

Awajun

S populací 55 tisíc lidí druhý největší kmen peruánské Amazonie. Velmi bojovný, dříve lovci lebek. Obývají severozápadní Amazonii u hranic s Ekvádorem. V boji jsou silní a odvážní. Při prvním kontaktu nedůvěřiví, bez domluvy může být setkání nebezpečné.  Jejich typickými zbraněmi jsou oštěp a foukačka s jedovatými šípy.

Zdroj: www.amazonia-spirit.com