TISK / PRESS
Články a rozhovory s médii
MF-Dnes Příloha Víkend, 30.9.2017 Zdroj: MF-Dnes

Přezdívku podle dobrodružných filmů si nevysloužil jen proto, že taky nosí rád klobouk. Martin Pávek se Indiana Jonesovi podobá i tím, že se často vydává do míst, kam se jen tak nedostanete. V kontaktu s amazonskými indiány zjišťuje úžasné věci.

„Zajímají mě jejich zvyky, pátrám ale i po ztracených civilizacích. Mě vždycky ohromně zajímala archeologie. Jen mi přišlo, že mezi tím, co je nám předkládáno, něco chybí,“ tvrdí 36letý Plzeňák. „Podle tzv. spirituální archeologie kdysi dávno existovaly vyspělé civilizace, které se už před Inky dopracovaly k pokročilým znalostem techniky, medicíny a staveb. Dodnes je neumíme napodobit. Dostávat se k tomuhle prastarému vědění mě baví.“

Naše povídání se díky tomu v jednu chvíli stočí někam jinam, než jsem původně čekal. A vůbec to nebude na škodu.

 

Co máte s Indiana Jonesem společného?

Honím se za podobnými věcmi. Za starým věděním, za dobrodružstvím. Prozkoumávám ruiny, mluvím s šamany, dostávají se mi do rukou artefakty. Mezi amazonskými indiány strávím klidně i půl roku. Jen to pro mě na rozdíl od Jonese není cesta biče, ale trpělivosti, pokory. Nejde o to někam přijet, všechno zpráskat, sebrat historické předměty a ujet s nimi na Západ. Spíš se snažím pomoci indiánům zachránit jejich kulturu.

 

S jakými indiány se potkáváte?

Snažím se najít ty nejpůvodnější. Mimo to i ty, kteří sice už civilizovaní částečně jsou, ale pořád mají nějaké tradice a vědění. Nejdivočejší kmeny bývají u nesjízdných, malých toků, v izolovaných oblastech. Mluvím sice španělsky, indiáni ale často ne. Je potřeba mít správné kontakty jednak proto, abyste se domluvil, ale taky proto, aby vás do vesnic vůbec pustili. Pobývám hlavně u kmenů Awajun a Wampis. Tedy u horké krve. U bývalých lovců lebek.

 

Jací jsou?

Stateční, zároveň mírumilovní. Přijdete k nim a okamžitě vás pohostí. Onehdá jsem takhle seděl s jejich staroušky a překládající kamarád mi říká: „Podívej, ten naproti je starý bojovník, který zabil 180 lidí.“ Takové krásné, srdečné oči měl.

Jak to vypadá, když poprvé vstoupíte do jejich vesnice?

Předně - některé ty kmeny třeba už civilizaci znají, jen nikdy neviděly bílého člověka. Pro ně je exotické, že jsem velký a chlupatý, že mám žluté vlasy. Takže když někam vlezu, první reakcí je, že utečou všechny děti. Vlastně je to logické - o bílých se totiž mezi indiány traduje, že jejich potomky chceme sníst.

 

Prosím?

Indiáni si myslí, že jejich tuk je pro nás delikatesa. Musel jsem jim to hodně vymlouvat. Smál jsem se: „Kluci, to my se bojíme vás, že nás sežerete.“ Sami o sobě dobře vědí, že bývali kanibaly.

Končí takové nedorozumění vždy smíchem?

V jedné vesnici mě kvůli téhle legendě chtěli zabít. Mířil jsem tehdy za šamanem na svůj první obřad, někde poblíž se zrovna Ekvádorci pokusili indiánům unést dítě. No, a do toho jsem přijel já. Nakráčel jsem do středu vesnice, přímo za náčelníkem. Načež přišli neohrožení mladíci, kteří se chtěli ukázat, že dokáží vesnici ochránit. Tím, že mě zastřelí. Měli vypito, mohlo se stát cokoliv.

 

Jak jste z toho vyváznul?

Nakonec snadno. Nevšímal jsem si jich, prostě jsem normálně šel na ten obřad.

Ten obřad mě zajímá, k němu ale až za chvilku. Nejdřív pokračujme v tom, jaké to je vstoupit poprvé do vesnice. Takže děti utíkají a…

…chlapi jsou obyčejně v pohodě. Důležité je, abyste při kontaktu s nimi otevřeli svou mysl. Jistěže jsou stateční. Ale i nesmírně srdeční. Zvědaví. Jakmile vás vezme muž, tak je to dobré. V téhle fázi se do vás pustí ženské. Jejich první otázka zní: „Jak často u vás v Evropě souložíte?“ Druhá: „Jak dlouhé tam míváte přirození?“ Na obojí odpovím nějakým průměrným číslem, abych naší rasu úplně neshodil.

Můžete jako bílý těžit z jejich přízně?

Jsem zásadně proti. Může mít svého milence a vy budete mít druhý den oštěp v hlavě. Naše kultury navíc nejsou moc slučitelné. Svou dceru mi nabízeli otcové ve všech kmenech. Prý: „Vezmi ji sebou do Evropy, ať se má líp.“ Jenže ona by se tady určitě líp neměla. Je zvyklá na něco jiného. Představte si, že dřív, když tam muž stál o ženu, tak zpíval posvátné písně ikara. Aby si jí „přivolal“. Setkal jsem se s mistrem magických zpěvů, bylo mu přes devadesát. Ten to uměl. Říkal: „Jestli chceš nějakou holku, tak mi přines její fotku, já vyrazím zpívat do džungle. A za pár dnů jí tady máš.“ Všichni tvrdí, že to funguje.

 

Zmínil jste mistra, tedy maestra. Tak se v jižní Americe říká šamanům?

Ano. Nejlepší je maestro vegetalista - ten, který dělá s rostlinami. Maestrem může být ale i mistr na ikari, na léčení, na stavění domků. Ne vždycky je vedoucím mužem vesnice. Při obřadu je však naprosto klíčovou figurou, všechno řídí.

I při tom vašem?

Jistě. Svůj první obřad jsem podstoupil před šesti lety. Byla to ceremonie, při které máte bezprostřední kontakt se svým nitrem: Šamanský obřad s liánou ayahuasca, kterou indiáni na severu pijí i před bojem.

Jak to probíhalo?

Několik dnů držíte dietu, šaman taky. Nechá vás do večera čekat, mezitím hovoří s džunglí, zda jste pro obřad vhodný. Hledá správnou liánu, vaří jí. V noci vám dá napít velice silného odvaru, ve kterém jsou vedle liány ještě další byliny. Sám pije též. Dostane se do transu, vy taky. Než se dostanete do správného stavu, trvá to i dvě hodiny. Najednou to pocítíte. Jízda! Dostáváte se do kontaktu s Matkou džunglí. A s předky.

Je to nepříjemné?

To musí bejt! Jste u bojovníků!

Jak byste to popsal?

Obrátí vám to pr..l přes hlavu. Jsme vnitřně celí zasvinění, proto dochází k velké očistě těla. První reakcí je zvracení. Někdo brečí, někomu to jde ven póry, jinému spodem. Nejde ale jen o fyzickou stránku. Ony totiž odcházejí i vaše bloky a traumata - z dětství, ze vztahů. Vaše vnitřní podstata se uvolní do prostoru, kde ji začnete vnímat. Viděl jsem neonového hada, jaguára, všechny moje buňky v těle se proměnily v mravenečky. Cítíte, jak živé vaše tělo je. Vrátíte se ke kořenům své duše, své osobnosti. Skrze džungli.

Bylo těžké si obřad vyprosit?

U indiánů platí, že když už se vám jednou taková možnost naskytne, potom to okamžitě musíte vzít. Druhá možnost nebude. Taky jsem jim jednou řekl, že do něčeho půjdu až zítra. Jenže zítra pršelo a pozítří na to indiáni zapomněli. Žijí přítomností. Tam jste v proudu života a musíte brát, co vám přijde do cesty.

V čem jsou ještě jiní?

Třeba v jídelníčku. Ovoce tam jí jen ženy, muži vůbec, sladké bylo dřív bojovníkům úplně zakázáno. Nejchutnější maso je majas, něco jako kapybara. Loví laně, tapíry, měl jsem žáby i krokodýla. Přistál mi na talíři s kusem rýže, vypadal jak peněženka. A když někdo přinese červy? To je teprve svátek. Volá se na celou vesnici: „Suri, suri!“

Jídlem rozdíly asi nekončí.

Rozhodně ne. Dřív to byli lebci lebek - nepříteli usekli hlavu, sundali z ní kůži, vysušili ji, zmenšovali, zašili oči. Proto jsou pořád tak tvrdí. Můžeme se od nich odvaze učit. Jednou jsem s nimi vyrazil na lov do džungle. Tři dny jsme jeli kanoí, den pochodovali horami. V noci pečeme nějaké papoušky a tak se ptám: „Kluci, nevoní to maso na ohni třeba i jaguárům?“ Oni, že asi jo. A o půlnoci to přišlo: Rukama naznačovali, že jaguár je někde blízko. Co myslíte, že je napadlo? Vydávat na něj zvuk samice! S tímhle se zbavíte veškerých představ o strachu, smrti. Fakt mají odvážného ducha. A přitom křehkou mysl.

Křehkou?

Za dva měsíce, které jsem strávil v jedné vesnici, se z nešťastné lásky postupně otrávily tři holky. Možná, že právě tohle indiáni přebrali z naší civilizace. Že se to u nich dřív řešilo zpěvy.

Ničí civilizace indiány ve velkém?

Postupuje to strašně rychle. Byl jsem třeba u kmene Amauaca, ten je úplně zdecimovaný. Dokonce dřevařům pomáhají s kácením pralesa.

Namítnu: Každá vaše návštěva indiány taky posouvá ke zcivilizování.

Svým způsobem ano. Já ale striktně nepředávám nic z naší civilizace. Přivezu sebou mačety, jídlo, pomůžu s nějakou stavbou. Ale nevybalím mobil, plasty, coca-colu. Říkám jim: „Chci vidět vaše zvyky, tradice, korále.“ Když nepřijdu já, tak za mnou dorazí Peruánci. A ti se s tím párat nebudou. Postaví školu, kde indiány všechno tradiční odnaučí. Pak dorazí prodejci s krámky plnými čínského šmejdu. Postaví se diskotéky, s nimi dorazí alkohol. Hotovo. Peruánec řekne: „Váš život je primitivní. Začněte konečně žít jako lidi.“ Já naopak tvrdím, že jakmile už jednou přijde civilizace, a indiáni uvidí, že bílí si fotí všechny ty ceremonie a lovy, tak to budou udržovat. Tradice nezmizí, což bude velký úspěch. Víte, já si indiány neidealizuju. Ale podle mého jsou napojení na podstatu, na kořen.

Jak to myslíte?

My jsme staří Kelti. Naše kořeny byly bohužel rozšlapané na prach; přišlo křesťanství, začalo se na nás něco uměle roubovat. Všimněte si, kam teď jezdíme: Do Indie, Tibetu. Zajímáme se o jógu, meditaci. Chybí nám ale to, co se nachází v jižní Americe, tedy odvaha, síla. Přitom abychom západní kulturu udrželi, odvahu a sílu potřebujeme. Máme sice poznání z Východu, ale když na nás někdo naběhne, vzdáme se i vlastního života. Všimněte si, kolik lidí zajímá šamanismus, indiáni. Proč? Protože je tam něco, co je nám vlastní. Dřív to tady bylo, jen se to ztratilo. I proto tam jezdím. Abych našel, kdo jsme. Nemůžeme to vědět, pokud nevíme, kým jsme byli dřív, kam jdeme.

A kdo jsme?

Řeknu vám tajemství: V jižní Americe se našly důkazy, že svět byl už v prehistorii globální. U některých tamních kmenů jsou třeba odedávna známé kříže. Představte si, jakým šokem to muselo být pro první křesťanské misionáře.

O tom jsem neslyšel.

Je toho mnohem víc. Evropani i Číňani sem připluli dlouho před Kolumbem. Na pobřeží Peru se našly sošky Číňanů, jsou i v bolivijské kultuře Tiahuanaco. Mám nafoceno přes padesát tisíc keramických nádob s hlavami, starých dva tisíce let, objevili je v Peru - prokazatelně se jedná o polynéskou kulturu, jsou tam i Afričané s velkými pysky. Stačí vám to jako důkaz?

Upřímně? Nevím.

V Peru se od severu k jihu našly bílé mumie. Tady bylo zkrátka něco, co se zcela vymyká našemu pojetí historie. A co další nalezené mumie, ty s odlišnou DNA, než jaká patří druhu homo sapiens? Taky je v Peru mají. S odlišným počtem lebečních kostí, třikrát větší mozkovnou. Se třemi prsty o délce padesát centimetrů, o pěti článcích. Je to tam, jenom se o tom nemluví.

Vy jste to viděl?
Tříprstou mumii ne, ale ty lebky jsem v ruce měl. Mluvil jsem s lidmi, kteří je zkoumali.

Proč se o nich tedy už neučí v dějepisu?

Nehodí se to. Tohle všechno se naházelo do jednoho pytle, že je to sice záhadné, ale nějak levně to vysvětlíme. Když však bádáme svědomitě, tak docházíme ke zjištění, že levná vysvětlení nemohou být pravdivá.

Jakým vysvětlením věříte?

Byla tu kdysi dávno velmi vyspělá civilizace, která se nějak zničila. Lidi pak skutečně okusili barbarský věk, jeskyně. Dnes se mylně domníváme, že tohle byl začátek. Ony ale existují důkazy, že něco bylo i před tím. Záhadné megalitické stavby se nacházejí po celém světě. My máme dráty, plasty, wi-fi, oni na to šli jinak, využívali energii Země - kámen, vodu, zvuk. Vždyť v Andách jsou stále zvláštní energetická centra, wakas. Všude možně nalézáte i divné postavičky připomínající kosmonauty ve skafandrech. Jistě to znáte od Dänikena - modely vypadající jako létající talíře.

Věříte jako on, že jde o důkaz dávného kontaktu s UFO?

Zda věřím? V jižní Americe se nacházejí stavby, které bychom dnes nedokázali postavit. Z obřích kvádrů, které prostě musely být stěhovány pomocí levitace. Znamená to, že naši předci byli tak vyspělí, nebo že přiletěli z kosmu? To je nakonec jedno. Z pohledu spirituální archeologie je důležité, k čemu je mi to dnes. Jak nasát staré vědění. To hledám ve fragmentech šamanismu, v ruinách.

Nezlobte se, pořád jsem skeptik.

Nezlobím se. Jen si ale představte, co je na severu Peru. Nachází se tam ztracené město se čtyřiadvaceti královskými pyramidami na jednom místě. Největší z nich je udělaná z milionů hliněných cihel. Má třikrát větší objem než Cheopsova pyramida. Celkově je takových staveb na tisícikilometrovém pobřeží dvě stě padesát. Kolik lidí by to muselo stavět? A jak dlouho? Na území jižní Ameriky je přitom z prehistorických ruin údajně objeveno jen zhruba dvacet procent. Pořád tam někde stojí spousta skrytých staveb, některé z nich dodnes stráží indiáni. V budoucnu ještě bude objeveno mnoho zajímavého. Hlavně to nesmí přijít do špatných rukou.

 

Martin Pávek

Narozen: 16. října 1981.

Cestovatel po Peru a Amazonii, pro zájemce organizuje výpravy.

Studuje etnika a zaniklé kultury, podílí se na projektu indiánského dětského domova.

Záliby: starší auta a motorky, střílení z luku, focení

 

Nejpočetnější kmeny v peruánské Amazonii

Ashaninka

Je jich až 80 tisíc. Přežívají nejen díky početnosti, ale také pro svou soudržnost. Bývají velmi přátelští a otevření. Jsou rozšířeni od vysokohorské džungle úpatí And až do nížinné džungle centrální Amazonie. Jako jedni z mála stále vyrábějí umělecké výrobky a tradiční oděv Kushma, částečně používají luky a šípy.

 

Awajun

S populací 55 tisíc lidí druhý největší kmen peruánské Amazonie. Velmi bojovný, dříve lovci lebek. Obývají severozápadní Amazonii u hranic s Ekvádorem. V boji jsou silní a odvážní. Při prvním kontaktu nedůvěřiví, bez domluvy může být setkání nebezpečné.  Jejich typickými zbraněmi jsou oštěp a foukačka s jedovatými šípy.

Zdroj: www.amazonia-spirit.com

MF-Dnes Plzeň, 8.1. 2013 Zdroj: MF-Dnes
20.8. 2017
Interview s časopisem Kauno Diena, Litva / Interview with Kauno Diena magazin, Lithuania
link:  http://kauno.diena.lt/naujienos/laisvalaikis-ir-kultura/zvaigzdes-ir-pramogos/viesnage-pas-peru-samanus-atvere-kitoki-pasauli-825429
Viešnagė pas Peru šamanus atvėrė kitokį pasaulį

  •  

    Pora: Martinas ir Tatjana susipažino Peru. Akvilės Snarskienės nuotr.

  • Viešnagė pas Peru šamanus atvėrė kitokį pasaulį Akvilės Snarskienės nuotr.

 

 

Visi esame vienis. Gamtos dalis. Viskas yra gyva. Be nakties nebūtų dienos. Tokį suvokimą ir labai daug meilės Peru džiunglėse bei Anduose pas šamanus patyrė čekų etnologas, archeologas, keliautojas Martinas Pavekas su mylimąja baltaruse Tatjana. M.Pavekas neseniai lankėsi ir Kaune.

Senųjų žinių lobynas

Žinomos ezoterikės, reiki, čigongo, vaizdinių medicinos meistrės Zitos Grigaitienės surengtoje dvasinėje stovykloje viešėjęs 35 metų čekas M.Pavekas Peru šamanus nuolat lanko penkerius metus. Per tą laiką, sudėjus į krūvą jo apsilankymus, iš viso Martinas ten praleido beveik trejus metus.

Dvejais metais jaunesnė mylimoji Tatjana Listvenaja, su kuria čekas susipažino būtent Peru, Lotynų Amerikoje lankosi trejus metus.

"Labai patinka etnologija, tam skyriau beveik pusę savo gyvenimo, taip pat – uždraustoji, dvasinė archeologija, artefaktų tyrinėjimas, – ilgiausiai pas šamanus Martinas praleido pusmetį, iš ten grįžo prieš porą mėnesių, o rudenį ten išvyks ilgesniam laikui. – Tyrinėtojų randami artefaktai, paslaptingi radiniai, etnologų pažintis su nykstančiomis civilizacijomis, papročiais, šamanais leidžia neabejoti, kad kilome iš itin išsivysčiusios civilizacijos dar iki senovės inkų laikų. Ir tos žinios paneigia mums įprastą pasaulio suvokimą."

Būgnai ir šventas medis

Martinas ir Tatjana, viešėdami Kaune, ne tik pasakojo apie Peru šamanus, bet ir surengė vieną iš jų ritualų.

Ramios meditacijos metu su tyla susiliedavo jų būgnai bei kiti senoviniai indėnų instrumentai.

Prieš ritualą ir po jo dalyviai apsišlakstė specialia gėlių esencija, o visą laiką raminamai sklido deginamų Palo Santo (šventasis medis) lazdelių aromatas.

Teigiama, kad Palo Santo, arba kvapioji bursera, naudojama per ritualus, valo blogą energiją ir, anot indėnų, naudinga peršalus, esant alergijoms, padeda malšinti galvos, kaulų skausmus bei puikiai atbaido uodus.

"Meditacijos ir tokie ritualai – tai kitoks, dažniausiai ilgesnis ir švelnesnis kelias pažinti save, kelias vidinei transformacijai", – vėliau aiškino Tatjana.

Kraupus ritualas

Čekas į Peru vyko ir tarp indėnų norėjo pagyventi ne kaip turistas.

"Tiesa, civilizacija jau atkeliavo ir iki Amazonės baseino genčių, todėl, norint autentikos, reikėjo leistis giliau į džiungles, apsilankyti prie upių žiočių", – aiškino M.Pavekas.

 

Pirmoji jo aplankyta gentis – Cazadores de cabezas, arba Vėžlių medžiotojų, gentis. Dar neseniai šios genties vaikinui tampant vyru reikėdavo atlikti ypatingą ritualą – jis susikaudavo su kitos genties nariu.

 

Laimėtojas nupjaudavo priešui galvą, po to, jau ištuštintą, apvirdavo, tada – džiovindavo, kol ši susitraukdavo.

 

"Nulupdavo odą su plaukais nuo kaukolės. Labai svarbu būdavo išsaugoti veido bruožus, – pasakojo M.Pavekas. – Plaukus glostydavo. Jie manė, kad jei nužudytojo dvasia laimėtojo nenužudė, ritualas kovotojui buvo sėkmingas."

 

Prieš trejus metus, vėl apsilankius pas Cazadores de cabezas, indėnai čekui pasiūlė vieną kaukolę su oda.

 

Kelias iki pirmosios džiunglėse aplankytos genties Martinui buvo ilgas. Nuo sostinės Limos jis važiavo 14 valandų autobusu, po to visą dieną – visureigiu sunkiai išvažiuojamais keliais ir ne vieną valandą su vedliu plaukė valtimi.

 

Mygtukas suvokti pasauliui?

 

"Nusigauti iki ten, kur gali sutikti tikrų šamanų, nelengva. Reikia vedlių. Beje, be vedlių vykę ir įsibrovę į indėnų žemes giliai džiunglėse buvo nužudyti aštuoni prancūzų mokslininkai", – pasakojo T.Listvenaja.

 

Baltarusė per pirmą dviejų savaičių kelionę pas šamanus atrado daugiau, nei patyrė per visą gyvenimą.

 

Tuomet ji dalyvavo net aštuoniose ajavaskos (svaigiojo kvaitulio) ceremonijose.

 

"Buvo itin stipru, – dabar šypsosi baltarusė. – Išsprendžiau sveikatos problemas. Turėjau daug klausimų: kas aš, iš kur, kaip sukurtas pasaulis?"

 

Vėliau grįžus į Peru pas indėnus ją šokiravo, kiek daug ten meilės – kiekviename kvadratiniame centimetre. Indėnai tai išsaugojo savo kaimuose, gyvendami ne praeitimi, ne ateitimi, o dabartimi, kai žmogus ir žemė – nedalomas vienis.

 

Medicinos mama vadinama ajavaska, anot Tatjanos, tarsi stebuklingas mygtukas suvokti šiam pasauliui, tarsi išėjimas už ribų.

 

Ją, kaip ir daugelį, smarkiai pykino – taip valėsi fizinis kūnas.

 

"Yra ir tyroji ajavaska, kur nenaudojamos psichotropinės medžiagos. San Pedro... – apie medicinos seneliu vadinama kitą, iš kaktuso gaminamą, gėrimą prakalbo Tatjana. – ... ne mano gėrimas".

 

Tiesa, moteris pabrėžė, kad tokios ceremonijos reikalauja stiprios dvasios.

 

Ajavaska valo ne tik fizinį, bet mentalinį, astralinį – visus žmogaus kūnus, o tokių ceremonijų metu, būna, žmonės mato praėjusius gyvenimus, ateina neįtikimi suvokimai.

 

"Kitaip pažvelgi į gamtą, į save, nes išeini iš savo kūno ribų. Žmonės patiria ir kardinalių pasikeitimų, – nusijuokė Tatjana. – Aš pakeičiau darbą, namus. Absoliučiai viską. Pažvelgiau į savo kūną kaip į iliuziją, pamačiau kitų žmonių, savo poelgius. Pamačiau, kaip tai atrodo iš energinio Visatos požiūrio, suvokiau, kokį pėdsaką palieka kiekvienas mūsų veiksmas."

 

Išgyvenus baimę, jį dings

 

"Suvoki, kad esi vienis su visa žmonija, gamta, esi jos dalis, vientisa gyvybė. Tai – ne tik gėrimas, o ištisa ceremonija, buvimas, ritualas, giesmės. Svarbi į šią kelionę lydinčio šamano patirtis", – aiškino taip pat ispaniškai kalbantis M.Pavekas, vaišindamas iš Peru atsivežta arbata munia.

 

Jam nepatinka, kai žmonės ajavaską suvokia tik kaip gėrimą.

 

Tai – etnokultūros dalis. Visuma. Ceremonija, gamta, meilė, suvokimas, ištisas ritualas, kelias su šamanu.

 

Martinas Peru pas šamanus patyrė bei suvokė daugybę baimių: tikrų, pirmapradžių, natūralių ir dirbtinių.

 

"Neteksi darbo, neturėsi pinigų, įvyks avarija, susilaužysi koją, nepasiseks verslas? Daugelį baimių mums įdiegia, mes sugalvojame, jų nėra, o suvokus dirbtines baimes, patyrus natūralias, jos dingsta", – čekui didelį įspūdį padarė ir trys paros atokiai džiunglėse vykusi medžioklė.

 

Jis miegojo su indėnais ant žemės. Pirmą naktį nuo garsų ir vaizdų neužmerkė akių: netoliese slankiojo jaguarai, čirškė svirpliai, garsus leido kitokie įvairiausi gyviai.

 

Dar kitoje vietoje, namelyje iš palmių, prieš eidamas ilsėtis, pasišvietęs žibintuvėliu, prie guolio išvydo šimtus vorų.

 

"Nebijok, nusiramink, pasakyk vorams, kad tau netrukdytų ir pats jiems netrukdyk, – Martiną nuramino šamanas. – Ir išties, nieko neatsitiko. Patyrus baimę, ji išgaravo. Suvokiau, kad esu gamtos dalis ir jei ateini su meile, ne kaip priešas, tau nieko neatsitiks. Būk su meile, suprask, kad esi vientisas organizmas."

 

Suvokiau, kad esu gamtos dalis ir jei ateini su meile, ne kaip priešas, tau nieko neatsitiks. Būk su meile, suprask, kad esi vientisas organizmas.

 

Martinas nusijuokė, prisiminęs, kaip indėnai prisipažino baiminęsi, kad baltieji vagia ir valgo jų vaikus. O po penkerių metų jį patirčių mokęs ir daug ritualų jam atlikęs šamanas atviravo, kad pirmą kartą nuo čeko pabėgo.

 

"Ilgai šio šamano ieškojau. Važiavau, plaukiau, kol palydėjo mus su vedliu į kaimą, kur jis gyvena. Iš pradžių jo neradau, – pasakojo čekas. Ir tik po daugelio metų šamanas prisipažino, kad tąkart pabėgo nuo baltojo ir jį slapta stebėjo. – Ir tik visa tai išjautęs, man pasirodė. Savo senąsias tradicijas norintys išsaugoti indėnai vengia kontaktų, nes lobdami iš kaučiuko, baltieji nužudė daug čiabuvių, naikina džiungles."

Turi nešti meilę ir gėrį

Vienio suvokimas Tatjanai atėjo po ajavaskos ceremonijų ir mėnesio, praleisto džiunglėse. Ten ji buvo viena. Tik retkarčiais ją aplankydavo vedlys indėnas.

"Toje vietoje griežtai draudžiama naikinti džiungles, medžioti gyvūnus. Buvo ir ašarų, ir laimė, suvokus, kad esi vienas organizmas, – švytėjo Tatjana. – Išjungus protą, jaučiausi kaip vaikas. Kai aplankė tokia būsena, nieko nebijojau ir kartu buvau apsaugota. Suvokiau, kad atėjęs su meile, ją ir jausi, tokio atsako ir sulauksi."

Ten ji išbandė ir Amazonės dietą: tris kartus per dieną gėrė vaistažolių nuovirus, o kartą – suvalgydavo porą bulvių, nedidelę žuvytę ir kelis brokolius.

Tatjanai įspūdį padarė ir senas, 130 metų sulaukęs vadas.

"Judrus, energingas, jo jauniausiam sūnui – 15 metų, o žmonai – apie 50. Ji jau, regis, šeštoji, – šyptelėjo Tatjana. – Ir jo dažnos kalbos sukosi apie seksą."

Dar didesnį įspūdį paliko ceremonija pas 90 metų šamanę, kuri išsaugojo senąsias tradicijas.

"Ajavaska – ne narkotikas, kaip mano kai kurie žmonės, – šyptelėjo baltarusė. – Juolab kad jo nesinori, nuo šio gėrimo iš lianos, pykina, būna sunku. Svarbu, kaip sakė Martinas, visa ceremonija. Ir didelė atsakomybė, atėjus suvokimui, nes keiti gyvenimą. Turi nešti meilę ir gėrį, tuo dalytis su žmogumi, gamta, visata. Tu esi vienis."

 

Žvelgti tarsi nuo kalno

 

Taip, dabar nėra lengva rasti gilias tradicijas išsaugojusių ir patyrusių šamanų: turistams ceremonijas dažnai atlieka nepatyrę vedliai.

 

Reikia keliauti gilyn į džiungles su vedliu į atokiausius kaimus.

 

Kas, keliaujant po džiungles, jiems buvo baisiausia? "Šiukšlės. Amazonėje telkšo kalnai šiukšlių, daugybę plastiko", – atsiduso Martinas.

 

Tatjanai kelionė arkliu siauru takeliu greta bedugnės buvo niekis, kai ajavaskos metu šamano vedama ji išvydo ir žemutinius, tamsos pasaulius.

 

"Pirmapradės baimės žodžiais nenusakysi. Bet viskas – kaip sluoksniuotas pyragas. Neparagaudamas apačios, nesuvoksi saldumo, šviesių, lengvų vibracijų, – aiškino Tatjana. – Be nakties nebūtų dienos, be tamsos – šviesos. Norint tai suvokti, reikia ir baisių patirčių. Ir tik tai suvokus, prisiimti atsakomybę."

 

Žmonija, pabrėžė Martinas, gyvena tarsi amplitude. "Dabar į priekį žvelgiame tarsi iš apačios į sieną, – teigė etnologas. – Tačiau prisiminkime, kad kadaise buvome itin išsivysčiusi civilizacija. Ir todėl pabandykime žvelgti į priekį tarsi nuo kalno."

  • Facebook Metallic
  • Twitter Metallic
  • Google Metallic

© 2015 by MartinPavek

Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now